Před čtyřmi dny se mi stala taková zvláštní věc. Přijdu s dětmi ráno na dvůr nakrmit naší novou ovečku Anežku. Dostali jsme ji jako dárek k naší oslici Elvíře, aby netrávila čas sama, než se jí narodí příští jaro oslátko.

Děti začaly vyplašeně křičet: „porodila, porodila!!“. Kdo? Co? Koho? Která bije? V té změti našich zvířátek a bytostí na dvorku jsem byla úplně mimo.

A světe div se, u ovečky Anežky stálo malinké krásné jehňátko, ještě mokré, ona ho olizovala a dívala se na nás s takovou pýchou hrdostí přímo mateřskou:-) No, zdála se nám nějaká vypasená, ale tohle by mě ve snu nenapadlo. Díky!

Večer jsem o tom přemýšlela (spíš nechala myšlenky toulat se, proudit a tančit). A zak vznikl tenhle příspěvek o zázracích:

Nejsou vždycky (vlastně téměř nikdy:-) přesně takové, jaké si je představujeme, jak přesně je chceme mít. Většinou až po nějaké době, zpětně si uvědomíme, jakou radost a požehnání nám přinesly. A že mi sami bychom to takhle jednoduše a úžasně nevymysleli ani náhodou.

Je jenom na nás, jestli se jim, takovým, jaké jsou, přijdou, otevřeme a pustíme je do života s díky a vděčností.